Cílem tohoto článku je v prvé řadě poukázat na skutečnosti, které jsou aktuálně při stanovování tzv. převodní ceny pro účely rozdělení výnosu mezi koncernové podniky opomíjeny, a v jejichž důsledku dochází k ne úplně přesnému stanovení transferové ceny, a dále dovodit, kterými opatřeními by mohlo dojít k odstranění nedostatků. Obecně se lze domnívat, že i přes bezchybné dodržení metodiky stanovení převodní ceny, mohou být výsledné hodnoty převodních cen zkreslené či nepřesné.
Omezení při tvorbě předací ceny
Převodní cena zpravidla je respektive měla by být vždy tvořena či kalkulována s ohledem na specifika daného podniku, aby dosažený výsledek hospodaření za konkrétní ziskové centrum odpovídal jeho skutečným tržním a výrobním omezením (srov. funkční a rizikovou analýzou dle směrnice OECD). Tato základní úvaha by měla být vždy dodržena bez ohledu na použitou metodu, ať již definovanou různými přístupy na úrovni teorie manažerského účetnictví či směrnicí o převodních cenách. Jak uvádí například Solilová, Bílková, Vrtalová (2010) jednotlivé transakční metody jsou různě náročné na vstupní data, z nichž je posléze transferová cena kalkulována.
Bude-li uvažováno, že předací cena je tvořena manažerem ziskového centra nebo analytikem kalkulujícího transferovou cenu pro společnost respektive ziskové centrum samotné, musíme poté předpokládat předložení přesně specifikované struktury nákladů, aby bylo možné stanovit základnu ceny. Ta by dále měla odpovídat úrovni úplných vlastních nákladů výkonu. Nelze však dané pravidlo vykládat dogmaticky, neboť i v běžné obchodní praxi se hojně vys